Ženáči

Moje žena je stálou a nepochybně oblíbenou zákaznicí v obchodech, které bych nejraději maloryse zakázal. A tak je alespoň okázale ignoruju. Dávám si pozor, aby se mi do rukou nedostal účet za zboží, co si z těchto vysavačů bankovního konta odnáší. Jenomže minulý týden jsme spolu byli v Praze a žena měla v ruce jakýsi, časově omezený, bonusový certifikát na slevu 500 Kč. No jasně, neměla tu slevu zadarmo. Ani jsem se neptal, jak dlouho to musím sponzorovat, aby si ona zasloužila takovou milou pozornost.

Inu, šel jsem s ní odhodlaně do onoho doupěte neřesti. A trpělivě čekal, než si vybrala hadřík, co by se mi vešel do kapsy a který i po slevě stál dvaapůl litru. Já bych ho ocenil maximálně na dvastapět. Těch pět je tam jenom jako signál a spouštěč pro sitkomácký smích ******** muhehehehe ********** Už dozněl? Výborně, můžeme pokračovat. I moje žena po úspěšné předehře pokračovala v nákupech ve snaze dosáhnou orgasmu.

V prodejně, kam normální lidi pravděpodobně nechodí, jinak by nebyli normální, operoval ještě jeden pár. Vychrtlý a poněkud vypelichaný gentleman a rozkynutá madam kobylího vzhledu. On by se do ní vešel i s kreditní kartou nejméně dvakrát. Oba věkem kolem padesátky. Beruška a Čumáček. Tak se totiž oslovovali. Zpravidla cizí rozhovory moc neposlouchám, ale v tomto prostoru mi nic jiného nezbylo. Ostatně, jejich dialog slyšeli všichni přítomní.

"Jak mi to sluší, Čumáčku?" zašvitořila Beruška roztomile z převlékárny nebo jak se tomu zkušebnímu prostoru za závěsem nadává. Čumáček nahlédl a pak rozpačitě namítl: "Nechtělo by to větší číslo, Beruško?" To ovšem přehnal. Zpoza závěsu se ozvalo syknutí. A následovala vyčítavá věta: "Větší nemají a víš přece, že držím dietu! Za týden mi ta blůzka bude akurát!" Čumáček asi věděl o jejích dietách své a jenom poznamenal: "Myslíš?"

Ale ten tóóón, vážení, ten tón zněl ironicky! Beruška byla evidentně rozlícená. Oznámila přísně: "Já si to vezmu!" Čumáček jenom pokrčil rameny, ale takticky mlčel. "Proč nic neříkáš?!" osopila se na něj tlumeným hlasem Berujda. "A co mám jako říkat?" pravil nešťastně Čumáček. "Nic!!!" prskla uraženě Beruša-Marfuša a roztsunamila své metrákové tělo k východu. Čumáček zahanbeně odkráčel za ní do sedmitečných horoucích pekel.

Moje žena si mezitím zkoušela jakýsi úžasný kostýmek a já si prohlížel reklamní materiály s gumácky vyretušovanými modelkami. Odhadoval jsem, jaké grafické techniky byly použity k dosažení tak zparchantělé dokonalosti. Ze zamyšlení mě vytrhla naléhavě formulovaná otázka mé ženy s důrazem na poslední slovo: "Jak mi to sluší... Čumáčku?"

*************************************************

Mohl bych skončit. Pointa tam je. A prostor pro méně či více sofistikované narážky taky. Jako bych to slyšel: podpantofláku, ubožáku, srabe! A tak ještě masochisticky napíšu, jak akce pokračovala dál. Tedy, ne že bych snad podpantofláka nevydejchal, ale to víte... nemusím za každou cenu vypadat jako vůl, když můžu zadarmo vypadat jako korunovanej vůl. :)

"Pěkné!" vydechl jsem nadšeně a ovládl se, abych nezaostřil zrak na cenovku. "Myslíš?" podívala se na mě podezíravě. Tohle nečekala. "No, ještě si to rozmyslím," řekla váhavě. Prodavačka však suše poznamenala: "Paní, tohle je poslední kus." Bylo jasné, že TOHLE je nejenom poslední kus, ale i poslední šance pro nás oba. Žena znejistěla, ale já se tím zmást nenechal. S tichou vzpomínkou na selhavšího Čumáčka jsem velkoryse rozhodl: "Tak nám to teda zabalte. Viď, Beruško?"