Agnus Dei

Kratochvilné vyprávění o tom, jak mě Maki nakonec nezabil

"Pojď se mnou na dýzu," vyzvala mě ségra. "Ses zbláznila? Nejsem zvědavej na odrhovačky od ABBY," odbyl jsem ji. "Pojď, někoho ti ukážu, nebudeš litovat," lákala mě. "Na ty tvoje splašený kámošky jsem zvědavej ještě míň než na ABBU". "Brácha pojď, tohle jsi ještě neviděl!" A tak jsem tedy šel. Poblázněné kámošky švitořily a hity od skupiny ABBA mi rvaly uši. Prostě očistec. Vtom ségra kývla hlavou do nejvzdálenějšího kouta sálu. "Už je tady. Tak co jí říkáš?" Podíval jsem se tam. U stolu seděla osaměle neskutečně krásná dívka. Velké hnědé oči, ušlechtilé rysy, bohaté tmavé vlasy, dokonalá postava. Byla tak podivně uzavřená do sebe. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Sestřička se zašklebila a řekla jediné slovo: "Ketrin". A já najednou věděl, že všechno je a bude jinak. Bylo mi tehdy devatenáct let.

Zvedl jsem se, že ji půjdu požádat o tanec, než mě někdo předběhne, ale ségra mě stáhla za rukáv zpět na židli. "Hele brácha, nic nezkoušej, Maki by tě zabil." Kývla hlavou tentokrát ke dveřím sálu. Stál tam pořízek, kříženec mezi trollem a Quasimodem. Ránu bych od něj držet nechtěl. Dozvěděl jsem se, že Maki je nejenom primitiv, uvaděč, vyvaděč, ale i samozvaný bodyguard Ketrin. Nikdo se k ní nesmí ani přiblížit, natož se jí dotknout. Maki by ho prostě zabil. Pochopil jsem, proč Ketrin sedí u stolu sama a přemýšlel, jak tuhle kletbu zlomit a přežít.

A tak jsem se sebral a šel k té mlátičce u vchodu s pořadatelským štítkem na triku. "Ahoj Maki," pozdravil jsem ho. "Co seš zač, voe? Máš nějakej problém?" osopil se na mě neurvale. Nadechl jsem se a řekl: "Jdu se tě zeptat, jestli si můžu zatancovat s Ketrin." Chvíli se na mě díval, jako by nemohl uvěřit tak kolosální drzosti. Viděl jsem, jak přemýšlí, jestli mě má knokautovat hned anebo až za chvíli. Pak jeho rysy, nejspíš poprvé v kariéře, zjihly a povídá: "Ty voe, tak tohle se mi eště nestalo." Znovu se poctivě zamyslel a rozhodl: "Jo, můžeš. Seš férovej kluk. Tyhle paka," kývl hlavou do sálu, "by to nikdy nenapadlo." Chytil mě tlapou za rameno a šeptl mi do ucha: "Je tvoje, voe!"

Rozhodně jsem nepropadl klamu, že Ketrin je „moje". Jedna překážka však byla překonána. Co dál? Vydal jsem se napříč sálem přímo k ní. "Ahoj Ketrin, můžu si přisednout?" Upřela na mě ta svá nádherná kukadla a téměř zděšeně řekla: "Raději ne, Maki tě zabije..." "Já to risknu," posadil jsem se vedle ní. "Nezatancujeme si?" "Já netančím," odpověděla se smutkem v hlase. "Sedíš tady jak zakletá princezna." "Hm, čekám na někoho, jako jsi ty." "Ale měl bys jít, ty nevíš, že Maki nesnáší, když se se mnou někdo baví?" "Vím," řekl jsem, "ale zajímáš mě ty, ne on." "Hele, jestli si myslíš, že mě oblbneš a zatáhneš do postele, tak na to zapomeň." "Nemyslím, chci si s tebou povídat." "A o čem?" "O všem, co tě zajímá." "Ty jsi ten novej varhaník, viď?" "To taky, líbí se ti varhanní hudba?" "Jo, líbí." "Tak přijď zítra na mši." "Za tebou na kúr?" "Jo." "Ale tam se nesmí." "Tak hele, tady rozhoduje Maki, u varhan zase já." Zasmála se a řekla: "A stejně tě Maki zabije." "Nezabije," já na to a vyklopil jí, jak jsem od Makiho získal "propustku". Smála se ještě víc. "To bylo docela chytrý, musím si na tebe dát pozor, tohle ještě nikoho nenapadlo." "Jo, Maki to taky říkal," mrkl jsem na ni. Zčistajasna vstala a řekla: "Víš co? Pojď si zatancovat."

Registroval jsem užaslé pohledy přítomných, které z nás dvou vždy okamžitě sklouzly na Makiho. Stál sebevědomě široce rozkročený na své vartě a tvářil se blahosklonně. Nikdo nechápal, proč nepřiskočí a neskolí mě ranou pěsti na parket. Tančili jsme až do konce „dýzy" a mně už nevadila ani ta ABBA. Vyprovodil jsem Ketrin domů, ale byla zase tichá a uzavřená. Řekla jen "Ahoj zítra v kostele..." a já ještě několik minut stál před jejich brankou sám. Ségra mi doma jenom uznale řekla: "Teda brácha, ty se nezdáš..."

Ketrin přišla až před koncem mše. Na návěští u oltáře jsem si přečetl, že chybí poslední skladba. "Beránku boží... Agnus Dei." Farář monotónně předčítal jakýsi biblický příběh. Měl jsem asi pět minut času. "Pojd, Ketrin, něco ti ukážu." Vystoupali jsme po stoletých dřevěných schůdkách do těla varhan. Na rámu nad měchem jsem měl položené dvě široké fošny a na nich roucho ze zákristie. "Lehni si tam," řekl jsem jí. "Tohle jsi ještě nikdy nezažila, věř mi... uslyšíš varhany zevnitř." Chvíli váhala, pak si beze slova lehla na záda a sepjala ruce na prsou. Sedl jsem si za pult a čekal na signál ministranta.

"Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi..." zpívali vroucně věřící a já hrál trochu jinak než obvykle. Povysunul jsem více rejstříků a na závěr zapnul mohutné "tutti... všechno". Všiml jsem si, že farář se překvapeně podíval na kúr. Nedávno mi dal žlutou kartu za to, že jsem  v prázdném kostele hrál "Ktož sú boží bojovníci". Nějaký farník to zaslechl a stěžoval si. Husitský chorál v katolickém kostele je prostě  nepřípustný  a já to prý  musím  respektovat!

Zaklapl jsem víka u všech tří manuálů a spěchal za Ketrin. Pořád ležela ve stejné poloze na zádech. Celá se chvěla. "Ketrin!" Podal jsem jí ruku. Mátožně se posadila. A já jí pomohl sestoupit se schůdků. Věděl jsem, jak ji tenhle zážitek musel rozhodit. S tóny varhan totiž rezonuje každá buňka v těle. "Tak co?" zeptal jsem se. "Úžasné," vydechla. "Nádherné, krásné... děkuju." "Já vím," řekl jsem, "lepší než orgasmus, viď?" Objala mě a rozplakala se. "Víš, já jsem ještě panna," vzlykala. "Nikdo si netroufl se ke mně přiblížit." Políbil jsem ji do vlasů. "To už neplatí." "Ne, neplatí," řekla. A pak na mě upřela ty nadpozemsky krásné oči plné slz a než se ke mně přisála rty, něžně zašeptala: "A stejně tě Maki zabije..."

Sdílení:

Software: macek.sandbox.cz