Memento Mori

"Morituri te salutant, morituri te salutant..." zněl mi v duchu refrén Krylovy písně. Mnoho věcí jsem musel v životě přehodnotit. Ale Kryl pro mě zůstal tím, čím byl v mém mládí. Fenomenálním zpívajícím básníkem a morální autoritou. Jestlipak se můj syn někdy zaposlouchá do sbírky písní a skladeb, kterou jsem mu, možná trochu přehnaně slavnostně, věnoval? Přečte si mé fantaskní povídky? Nahlédne občas do galerie mých obrázků? Pozná, které z nich jsem vytvářel srdcem a které jsou jen technickým exhibicionismem?

Z myšlenek mě vyrušil dotek mé ženy. Vzala mou ruku do dlaní a lehce ji stiskla. Opětoval jsem stisk a kradmo na ni pohlédl. Byla pořád krásná. Jako tehdy, když jsem si ji vybojoval a vytrucoval. Prožili jsme spolu nádherný život. Dnes tedy vše končí... Opatrně jsem vymanil ruku pod záminkou, abych se podíval na biochron. Ten vynález, obepínající mé zápěstí, mě neustále fascinoval. Všechny parametry mám v normě a nic nenasvědčuje tomu, že dnešek je mým posledním dnem.

V čekárně nekrostřediska kromě nás dvou sedělo ještě několik dvojic i osamělých jedinců. Znovu jsem se podíval na biochron. Ukazoval už jen několik minut života. Co s tím nadělám? Přelidnění planety si vynutilo tento postup. Evropská unie dosáhla v evidenci a regulaci obyvatel naprosté dokonalosti. Zpočátku mi vadilo, že si kterýkoli komisař může na ulici naskenovat všechny informace o mně, včetně toho, nemám-li vůči Komisi neuhrazené závazky. Už je to mnoho let, kdy komisaři nahradili policisty, soudce, daňové úředníky a nejrůznější kontrolory. Komisaři jsou elitou postmoderní společnosti. Ale také oni nosí svůj biochron. I jim je odměřován čas, který při narození vygeneroval CBH. The Central Brain of the Humanity, jenž postupně vytěsnil a nahradil všechna božstva světa.

Tentokrát jsem vzal ženu za ruku sám. Má chvíle se neúprosně blížila. Překvapilo mě, že se chvěje a předpokládám, že bych zahlédl slzy v jejích očích. Raději jsem se nepodíval. Všechno jsme už dávno probrali a vyřešili. Vzpomněl jsem si na syna a dcery. Rozloučili se se mnou celkem důstojně. Povinná denní dávka biopreparátů v nich zablokovala všechny negativní pocity, včetně lítosti a dojetí. Že by moje žena vynechala svou dnešní dávku? Vystavila by se nebezpečí postihu od Komise...

Mé myšlenky přetrhl příjemný hlas, jenž vyslovil důvěrně známé číslo. Bylo moje. Zvedl jsem se, objal a políbil naposledy svou ženu (opravdu, měla v očích slzy) a vešel do ukončovacího prostoru. V tlumeném modrozeleném světle jsem zahlédl svůj box. Stála před ním sympatická komisařka. Vysvětlila mi krátce, jak si mám počínat a převzala můj biochron. Všiml jsem si, že na něm svítí samé nuly. Odložil jsem oděv a lehl si do boxu. Víko se neslyšně zavřelo a já čekal, co se bude dít dál. Hlavou se mi honily vzpomínky na lidi, které jsem potkal a na důležité události mého dlouhého a zajímavého života. Čas přestal existovat. Ležel jsem uvolněný a smířený. Chtělo se mi spát...

Probudilo mě ostré světlo. Otevřel jsem oči. Nade mnou se skláněl mužský obličej a zkoumavě si mě prohlížel. Nechápal jsem nic. "Pojďte za mnou," slyšel jsem jakoby z dálky. Pomalu jsem se oblékl a následoval muže v bílém plášti dlouhou chodbou. Zastavil se před dveřmi se štítkem "Primář nekrostřediska" a dotykem prstu je otevřel. Vybídl mě, abych se posadil do křesla a četl cosi z terminálu, připojenému k CBH. Pak se posadil naproti mně, podíval se mi téměř omluvně do očí a řekl: "Kontroloval jsem vaše data. Vše je v pořádku." Odmlčel se a dodal: "Nelze vás ukončit."

Nevěděl jsem, co odpovědět a nechápal plně dosah toho, co říká. Nervózně si promnul prsty a pokračoval: "Výjimečně se to stává. Pravděpodobnost je tak jedna ku miliónu." Stále jsem mlčel. "Budeme vám muset posunout termín," vyslovil tu osudovou větu a doplnil: "Jiný postup není přípustný." Vzpomněl jsem si na středověké popravy. Když se odsouzenci přetrhl provaz, na němž měl být oběšen, dostal automaticky milost. Řekl jsem: "Ale, já..." "Vím," přerušil mne. "Dostanete nový biochron a nový pin." "Jenomže..." chtěl jsem oponovat. "Ovšem, máte ukončeny všechny záležitosti, že?" Přikývl jsem. "Budou obnoveny do stavu před nulovým bodem. Omlouvám se jménem Komise za potíže, které vám Systém způsobil." Rázně vstal, podal mi ruku a téměř s pýchou řekl: "Jste první takový případ v mém středisku." Pak na mě s úsměvem mrkl: "Doufám, že i poslední. A nelekněte se času na biochronu, nechali jsme si u vás značnou rezervu."

V čekárně se mi do náruče vrhla má žena a zasypala mě polibky. Uvědomil jsem si, že vlastně nic neztrácím, ale získávám. Podíval jsem se na biochron. Komise byla velkorysá. To ještě stihnu napsat svou knihu. Vzal jsem ženu za ruku, přitiskl se k ní a spolu jsme se vydali vstříc inertnímu světu...

© aTeo červen 2005

Dodatek: Zaznamenal jsem si před časem tento text jako námět na povídku. Nevěděl jsem, zda napsat klasickou sci-fi a lépe vysvětlit technické záležitosti nebo zdůraznit mezilidské vztahy. Vykreslit snahu mocných manipulovat s lidskými osudy či prostou vůli k životu? Nevím to dosud a tak tento text stále zůstává jenom náčrtem. Možná se k němu někdy vrátím...