Ad Absurdum

Také stále častěji ve svém bezprostředním okolí slýcháte hodnotící soudy o absurditě současného světa? Slovník nám stroze vysvěluje význam slova absurdní jako nesmyslný, nelogický, iracionální a hloupý. Zdá se, že čím více toho o světě víme, tím absurdnější se nám jeví. Možná je ale absurdní jen to, co si o světě myslíme, nebo co si myslíme, že o něm víme. Pokud události neprobíhají podle našich představ a nedávají nám smysl, nemusí být nutně iracionální. Absurdní může být náš postoj vůči relativně inertnímu světu a naše servilní očekávání individuálního prospěchu ze všech systémů, fungujících podle nám známých i neznámých pravidel. Prospěch lze pak definovat jako pravidelný přísun hmotných a nehmotných statků, jimiž budeme spravedlivě a pokud možno bez většího úsilí zahrnuti. Ale s pravděpodobností, rovnající se téměř jistotě, nebudeme... Rozhodně ne v žádoucím rozsahu.

Jiný rozměr má v osvíceném věku mediálních impérií a internetu, ignorujících jakékoli hranice, téměř vše. Tradiční hodnoty jsou hodnotami jen potud, lze-li je finančně vyčíslit a komerčně uchopit. Ani odvěký filozoficko-ideologický boj mezi hmotou a vědomím není v současnosti dosti atraktivní. Otázky prvotnosti jsou druhořadé. Druhořadá témata se dají mediálně uchopit tak, že se jeví jako klíčová. Nelze spolehlivě rozlišit informace od dezinformací, realita a virtualita se prolínají, pravda a lež jakbysmet. My, průměrní občané si nutně musíme připadat jako rukojmí v gigantickém spiknutí zednářských elit, jako oběti jakýchsi složitých manipulací ve vypečených hrách těch,  jež bezradně nazýváme ONI.

„Perverzita světa" byla již mnohokrát opakovaně prokázána. Murphyho zákony působí neúprosně a nezávisle na naší vůli. A působily tak vždy – i v době, kdy ještě nebyly tak geniálně zformulovány. Můžeme považovat za nadějný fakt, že v dávné historii hodnotili tehdejší současníci tehdejší současnost podobně, jako my dnes? Nevím. Známý je záznam na asyrské destičce:

Všude je plno úplatkářů a korupce.
Děti nedbají příkazů svých rodičů.
Kdekdo se pokouší psát knihy.
Je nepochybné, že konec světa se blíží.

Uvážíme-li, že tento srozumitelný text je datován do třetího tisíciletí před naším letopočtem... Anebo se jedná o pouhou fikci a manipulaci, aby nás kdosi uchlácholil, že svět a lidé v něm se až tak podstatně nemění? Vždyť „vše co bylo je totéž co bude, vše co bude je totéž co bylo a vše co jest je totéž co býti má, neb nic nového pod Sluncem není a nebude"...

Jak TO tedy je? Nejsou absurdní především naše hodnotící soudy? Naše postoje a vztahy k objektivní realitě? A co je vlastně objektivní realita? Souhrn subjektivních zkušeností o ní? Realita je přece stvořena tak, že je nazíratelná jen z určité perspektivy. Jistý úhel pohledu je pravděpodobně kvalifikovanější a konkrétní pozorovací poloha výhodnější. Ale který úhel a která poloha? A navíc je zde ona neukojitelná touha po individuálním prospěchu, jenž je logicky nadřazen prospěchu kolektivnímu. To, co vidíme, podvědomě přizpůsobíme tomu, co bychom vidět chtěli. Je přemýšlení nad podobnými tématy „smysluplné"? Vždyť jenom generuje další zparchantělé otázky, na něž nenalézáme uspokojivé odpovědi. Pokud je nalezneme a zformulujeme, vždy se najde někdo, kdo je označí za zkreslené, absurdní, ba přímo blbé. Přirozeně. Jiní ze svých pozorovacích pozic vidí svět jinak a mají jiné zájmy, což nutně vede k názorovým střetům. Ty jsou v podstatě vždy konfliktem zájmů. Co s tím? Obecná odpověď neexistuje a nemůže tudíž být „věrohodně" zodpovězena jinak, než demagogicky. A tak jsem si  po dlouhých létech tápání  a marných bojů s čímsi, co je obtížné i pojmenovat, „problém" zjednodušil. A absurditu povýšil na „vyšší princip", prosakující skrze všechny jevy, události a procesy. Zkuste to. Časem se naučíte těšit z paradoxů, blbostí a absurdit. Vyhnout se jim nelze, to je nepochybné. Nechat se neustále vytáčet a znervózňovat tím, co nelze ovlivnit,  je nemoudré. Nemyslíte? Tak myslete!

Politika je z hlediska tohoto tématu zvláštní, velmi výživnou kapitolou. Skoro by se chtělo a snad i mělo napsat, že tupá omezenost, sobecká arogance, falešná pseudoasertivita a bezbřehá prolhanost jsou v ní zcela dominantní. Denně jsme informováni o aktivitách a slyšíme prohlášení, z nichž prosakuje a odkapává průměrným mozkem těžko uchopitelná iracionalita. Elitní občané, naši volení zástupci, rádi a často absurditu skloňují. Prostým "občanům této země", jejichž blaho jim "v tuto chvíli" leží na srdci a bezprizornost v žaludku, dávají jasnou, lehce poplašnou zprávu: od dob rakousko-uherské monarchie se příliš nezměnilo. Tuzemský Absurdistán už nestačí. Impulsy z Bruselského pavilonu opic lze mnohdy označit za hyperabsurditu, povýšenou na umění. Zástupy parazitních komisařů, přiškrcených pestrými vázankami i naondulovaných komisařek, přetékajících z kvalitních kostýmků, produkují stále bizarnější myšlenky a umanutě žádají jejich uvedení do praxe. Neutuchající potlesk, tisíce děkovných dopisů... zejména od dodavatelů kancelářského papíru.

Jak těmto útokům efektivně čelit? Odhodláme-li se k poněkud výstřednímu činu a vyhodíme do připraveného kontejneru televizní přijímač i s dálkovým ovladačem, mohli bychom se paradoxně obohatit. Vnitřně. V euforii pak můžeme do zbylého prostoru přihodit počítač včetně klávesnice, monitoru, spleti kabelů a modemu pro připojení k internetu. Absurdní? Možná, ale uznejte... to bychom si ignorantsky pohověli!  Ale nepohovíme.  Myšlenku na výše popsaný postup zaplašíme, disciplinovaně uchopíme dálkový ovladač, případně  počítačovou myš. A pokorně se navrátíme do virtuálního absurdna, jež nám ochotně nabízí a zprostředkovává to, co nám reálný svět nemůže či snad dokonce NECHCE poskytnout...

Inu, co k tomuto textu dodat? Všeobecná i aplikovaná Murphologie by se podle mého názoru měla stát součástí učebních osnov. Lépe bychom čelili protivenstvím vezdejšího světa. Podle hesla: „Předem varován, lépe vyzbrojen". Prostor, v němž žijeme, je absurdní ze své podstaty a lepší nám nikdo nenabídne. Rozhodně ne ti, kteří tvrdí, že to hravě dokáží a výjimečně tomu i věří. Ale každý nechť dělá, co umí. Mnozí dělají i to co neumějí. Pytlačí za hranicemi svého talentu a svých schopností. Jako třeba já. Pojednal jsem drze problematiku, která je na mě „o číslo větší" a co?! Stalo se vám snad něco, že jste dočetli až sem? Nestalo! Tak vidíte... Ale příště si už dejte větší pozor na to, čemu a komu nasloucháte. Nejpozději před příštími parlamentními volbami.

aTeo srpen 2006