Já, Plutoňan

Jsme spolu s manželkou už celých dvacet let. Těch prvních deset mě občas přepadala skepse, že si na mne nikdy úplně nezvykne. Po patnácti mi svitla naděje, že snad přece jen... když už to se mnou vydržela tak dlouho. Při oslavě dvacítky jsem usoudil, že si mě nejspíš ponechá natrvalo, protože jsem pro ni asi ten nejlepší týpek. Téměř bych se nezdráhal prohlásit: „ideální muž". Abychom si rozuměli, nemyslím ideální obecně, ale speciálně. Tedy pouze pro ni. Rád bych si tuto iluzi ponechal i nadále. Byla mi však nešetrně odňata, ba přímo znehodnocena, pošlapána a surově zneuctěna. Pravděpodobně budu nucen cosi zásadně přehodnotit. Připouštím sice, že jsem tak trochu „exot", ale... kdo vlastně není?!

To bylo tak... Seděli jsme s náhodnými dovolenkovými přáteli na terase kavárny, umístěné na pobřeží exotického ostrova v Atlantiku, a jen tak si povídali. Byly to dva sympatické manželské páry. Příjemný večer, příjemná hudba, šplouchání příboje, prostě pohoda. Dobře jsme se bavili a já si tu atmosféru užíval. Někdo nadhodil téma manželských nedorozumění a vůbec o rozdílech mezi muži a ženami. Vyslechli jsme si řadu veselých i tragikomických historek, v nichž „muži lhali a ženy neuměly číst v mapách". Na klasickou otázku, proč „muži neposlouchají a ženy pláčou", kdosi nabídl klasickou odpověď, že muži jsou přece z Marsu a ženy z Venuše.

A pak se TO stalo! Moje žena suše poznamenala, že pokud jsou ostatní muži z Marsu, tak já prý jsem z Pluta!!! Tři Venušanky, dva Marťané a jeden Plutoňan. Bizarní společnost, že? Byl jsem nešetrně odsunut do hlubin mrazivého Vesmíru, daleko od hřejivého Slunce. Uznejte, že ani to slovo není moc uživatelsky přátelské: Plutoňan... No fuj! Zajímalo mě, jaké trumfy vynese má neloajální žena na podporu svého tvrzení. A vynesla. Nestačil jsem se divit... a nebyl jsem sám.

Připadal jsem si jako onen nešťastný krab, kterého jsem se snažil před několika hodinami vysvobodit z jeho mořského zajetí. Byl zajatcem dutiny útesu, která měla příliš malý otvor, aby se dostal ven. Zřejmě ji neopouštěl tak dlouho, až vyrostl natolik, že už to prostě nebylo možné. A tak jen trpělivě čekal na příliv. Rýpal jsem do něj opěrkou slunečních brýlí, ale byl agresivní a klepety ji notně pochroumal. Nakonec jsem od marných pokusů upustil a ponechal konzervativního korýše jeho osudu.

 

Když manželka skončila s líčením několika příhod, které raději nebudu zveřejňovat, bylo všem jasné, že má osobnost a povaha se nalézají na samé periferii známých schémat. Očekávali, že se ohradím a uvedu vše na pravou míru. Ale nechtělo se mi kazit jim zábavu na můj účet. Jenom jsem se své ženy s lehkou výčitkou v hlase zeptal, zda si uvědomuje, že zlomyslní astronomové na jakési konferenci v Praze vyškrtli Pluto ze Sluneční soustavy.

Z mého údajného domova tak učinili bezvýznamný kosmický prach. A to mě bolí!!! Co vlastně těm poblázněným hvězdářům vadilo? Že je Pluto příliš malé? No a?! Jupiter je sice největší, ale nemá prý ani pevný povrch. Pche, je to jen taková nafouklá koule, složená ze splašených, vířících plynů! Na mém rodném Plutu by se u rozpálených kamínek dalo v pohodě vydržet. Dokonce má i svůj měsíc – Charón. Takže by se při troše dobré vůle a vhodném oblečení dala provozovat i klasická romantika při měsíčku.

A mimochodem, dámy, na té vaší vypečené Venuši by si určitě nikdo moc nepohověl. Račte se přesvědčit. Teploty na povrchu pětinásobně přesahující bod varu. Atmosféra z výparů kyseliny sírové. Hustá tak, že skrze ni nejsou vidět hvězdy ani Měsíc. Stejně Venuše žádný nemá. Tsssss! Prostě klasické, regulérní peklo, strašlivější než na obrazech Hieronyma Bosche...

Inu, marně se neříká: Kam čert nemůže, nastrčí ženskou...

 

@Teo září 2006