Naplavenina

Zase zapršelo a zvedly se hladiny řek. To už tak na podzim bývá... A taky na jaře, kdy taje na horách sníh. Redaktoři se zachmuřenými výrazy popisují z klimatizovaných televizních studií rozsah katastrof. Čím více vody a škod, tím zarmouceněji se tváří. A kamery natáčejí v terénu postižené, kteří s nalomeným hlasem plačtivě oznamují, že jsou na pokraji sil... Inu, v minulém roce jsme měli vodu a bahno všude, ruce vytahané od pytlů s pískem, ale žádné bezbřehé zoufalství jsem nikde nezahlédl.  Humorné zážitky z dosud největších záplav v mém životě jsem se pokusil  vtělit do následujícího textu. Byl napsán na jaře 2006 jako vzdoro-reportáž ke všem těm ukňučeným článkům, co jsem v tisku i na inernetu četl. Abych zachoval autenticitu, text ponechávám beze změn...

**********************************************

Naplavenina... takto hanlivě označují starousedlíci nás,  přistěhovalce, přivandrovalce a podobná podezřelá individua, jejichž domovská práva jsou odvozena pouze od současného  trvalého bydliště a nemohou se nikdy vyrovnat domovským právům těch, kteří v daných souřadnicích operují odjakživa. Do poděbradské čtvrti Polabec jsem se přiženil (čti: naplavil) před dvěma desítkami let. Můj osmnáctiletý syn však naplaveninou není, protože se zde narodil. Je to sice vůči mně nespravedlivé, ale nemohu s tím faktem nic významného udělat. Smířil jsem  se s osudem. Naplaveninou nepochybně už zůstanu – na věčné časy a nikdy jinak!

Při nedávných záplavách se hustota naplavenin na jednotku plochy prudce zvýšila, a tak jsem se bez vlastní zásluhy mohl stát méně nápadným. Jak se však ukázalo, opět jsem podcenil řadu drobností, které se podílejí na rychlejší asimilaci jednotlivce do zdejší komunity. Už na počátku mé kariéry coby naplaveniny jsem bystře rozpoznal, že chci-li v Poděbradech něco znamenat, musím vlastnit bicykl. Pokud možno bez brzd, blatníků a samozřejmě bez světel. Takovéto speciální stroje lze totiž snáze při častých krádežích, jejichž pravděpodobnost se zvyšuje úměrně k užitné a  směnné hodnotě velocipédu, oželet. Jenomže můj vztah k tomuto druhu dopravy byl vždy rezervovaný, a tak jsem občas cosi demonstroval na vypůjčených kolech s nadějí, že se mírně zvýší má vážnost mezi sousedy. Nezvýšila, neboť Polabečáci se nenechají jen tak snadno ošálit. Vědí totiž své, jsou rádi, že vědí své a ne cizí a jsou rádi, že jsou rádi.

Jak voda stoupala, se zahanbením jsem si uvědomil, že ani nemám vlastní holínky. Což je podobné, jako když Eskymák nemá rukavice. Syn je hrdým majitelem vysokých rybářských holínek. Ve slabých chvilkách jsem mu záviděl, že se může brodit i na místech pro mne nedostupných. Naše čtvrť už byla odříznuta od zbytku známého vesmíru, dopravu zabezpečovali hasiči několika motorovými čluny, nazývanými Titanic 1 až 3, a já si teprve pyšně přivezl své první, zánovní holínky, zakoupené za poněkud přetaženou cenu, odpovídající momentální poptávce po tomto zboží, v obchodě s pracovními pomůckami. Kamarádka mé ženy Martina, jež neomylně nazývá věci pravými jmény, mi prozradila, že spokojenost z nákupu gumáků, zračící se mi v očích,  je v daných souvislostech ohrožení vodou zcela nevhodná, provokativní, a že mám urychleně nasadit „ustaranou držku" jako ostatní. Nacvičil jsem ten výraz před zrcadlem, a po kritických připomínkách zafixoval v poloze, kterou moje žena schválila jako standardní a vyhovující. Poté jsem byl vyslán na obhlídku situace. V Polabské nížině jsou záplavy vleklý, až nudný proces, voda stoupá jen velmi zvolna a jakoby neochotně. Je tedy dostatek času prodiskutovat varianty, naplnit a rozmístit pytle s pískem, sledovat rozporuplné zprávy na internetu a v médiích, nafouknout čluny, vystěhovat sklepy, rozeslat katastrofické esemesky a vůbec se nějak zabavit, než vám líné Labe konečně nateče do baráku.

Oblíbenou kratochvílí se stalo pořádání spanilých jízd po obci na Pendolínu. Takto byl nazván přívěs na převážení dobytka, tažený traktorem. Samozřejmě, že těchto okružních projížděk se zúčastňovali jen ti dosud nezaplavení. S „ustaranými xichty" hodnotili míru postižení svých sousedů, kteří měli vpravdě jiné starosti, než pózovat před blesky fotoaparátů místních povodňových turistů. Výkřiky obdivu a úžasu nad některými obzvláště bizarními výjevy a zdařilými kousky se vznášely nad špinavou hladinou všudypřítomného Labe, jehož koryto je obvykle vzdáleno 10 minut ostré chůze. Výjimečné přízně se pak dostalo těm spoluobčanům, kteří byli vybaveni výkonnými čerpadly, a ze sklepů domů, obehnaných valy s pytli písku, sice stačili vyčerpávat prosakující dotěrnou vodu, avšak podcenili jiné fyzikální zákonitosti, takže jim popraskaly betonové základové desky, podlahy a obvodové pláště příbytků. Odměnou jim bylo to, že jejich jména byla a stále ještě jsou zhusta skloňována v monotematických rozhovorech.

Obyvatelé Polabce též nelibě nesli zlotřile okázalý nezájem médií. V období kulminace byl sice zaznamenán sporadický výskyt jakýchsi bezvýznamných redaktorů, obec – včetně Pendolína – byla zmíněna v krátkém vstupu televizního zpravodajství, avšak převládající dojem byl takový, že jsme byli ponecháni živlům napospas, bez významné materiální a morální podpory. Já si to ale nemyslím. Přestože magistrátní povodňová komise v čele se starostou byla složena převážně z členů, jejichž obydlí a rezidence se nacházejí mimo záplavové zóny. Přestože jejich zprávy by se daly stručně převyprávět větou: Nebude-li pršet, nezmoknem. Přestože radnice vydala upozornění, že jiné informace, než oficiální, budou považovány za naplnění skutkové podstaty trestného činu šíření poplašné zprávy. Tato výhružka vyvolala v Polabci nejprve rozpaky a pak bujaré veselí. Smáli se starousedlíci i naplaveniny. Prostě legrace k popukání všude, kam oko pohlédlo. A kam oko pohlédlo, samá voda, samá voda... Místostarosta se v zánovní hasičské uniformě producíroval suchou nohou na hranici bezpečné zóny a potvrzoval s ustaraným výrazem oficiální zprávy, že nebude-li pršet, pak nejspíš nezmokneme. Přátelsky jsem ho upozornil, že volební body se začnou udělovat až po ústupu vody a ochotě radnice podílet se na odstraňování a zmírňování škod. Nejsem si jist, zda mě pochopil. Poctivě se zamyslel, zřejmě nad tím, nelze-li mé sdělení kvalifikovat jako poplašnou zprávu.

Ale buďme spravedliví. Mnozí udělali mnoho pro mnohé. Někteří z dobré vůle, jiní ze služební povinnosti či z vypočítavosti. Na tom přece nezáleží. Dokonce si dovolím napsat, že tato lokální katastrofa měla nesporné pozitivní dopady. Sousedé, kteří se běžně jenom s letmým pozdravem potkávají, spolu komunikovali, pomáhali si, radili se a drželi služby u čerpadel. Mimochodem, já „vyfasoval" nejméně atraktivní čas, počínaje druhou hodinou po půlnoci. Inu – naplavenina. Další pozitivum je nutné spatřovat ve faktu, že každý byl okolnostmi donucen provést generální jarní úklid. Po opadnutí vody se přistavené kontejnery plnily neuvěřitelnou rychlostí předměty, které by nepochybně ještě dlouho bez užitku ležely a překážely ve sklepích. „Veselé historky z namáčení" budou řadu let dávány k dobru, doplňovány a zkreslovány, až se stanou legendami. A nepamětníci i nové naplaveniny jim budou s otevřenými ústy naslouchat. Události měly tragikomický nádech zpravidla už v okamžiku, kdy se přihodily. Například pejskařům vyvstal nečekaný problém s jejich chlupáči, kteří nemohli být venčeni jako obvykle, to jest znečišťovat veřejná prostranství, toho času zalitá bahnitou vodou. Autorka nesmrtelného výroku o „ustaraných držkách" lišácky odvážela svého Kokina na kárce na nezaplavenou Horákovic zahradu, aby vykonal svou potřebu. Při převozu mu však nezodpovědně namočila kožich, což Kokin nehodnotil s porozuměním a tvářil se uraženě, ba přímo znechuceně. Při přeletu vrtulníkem nad zaplavenými místy byl též zaznamenán pohyb surfaře a okamžitě bylo vydáno nařízení o zákazu surfování v oblasti. Ve skutečnosti se onen nešťastník přepravoval na prkně, položeném na pneumatikách k zaplaveným kurníkům, aby mohl nakrmit hladovějící drůbež, což nebylo nepodobné provozování extrémního sportu. Na titulní straně místního plátku jsme si s údivem mohli přečíst rozhovor se sousedem Jirousem, vyfotografovaným s udřeným výrazem v zablácených montérkách. Přestože jeho výskyt v četách domobrany nebyl nikým zaznamenán. Bagatelizoval situaci prohlášením, že tu trochu vody ve vhodný čas koštětem vymete.

Ano, mnohé se událo o letošním Aprílu. Záplavy před čtvrt stoletím byly překonány. Na mostním pilíři přibude další ryska s letopočtem. Znal jsem z doslechu příběh, kterak kapelník Olda před čtvrtstoletím hrál na schodech zaplaveného domu na harmoniku. A teď jsem si mohl Oldu ve stejné situaci vyfotit. Byl ochoten mi zapózovat i na „ulici". Při couvání a hledání nejlepšího záběru jsem se propadl do kanálu. Mé zánovní holínky byly plné špinavé, bahnité vody. Inu, naplavenina... Když se Labe rozhodlo, že natropilo dosti neplechy a začalo se pomalu vracet do svého koryta, odmítli mě hasiči převézt na Titanicu s doporučením, ať vyčkám příjezdu Pendolína a následujícím odůvodněním: Je málo vody! Jistěže měli na mysli nedostatečný ponor člunu, avšak v dané situaci byla tato věta téměř „na facku"! Zmohl jsem se jen na povzdech: No jo, zatracený sucho...

Tyto (stále ještě vlhké) vzpomínky píšu v Sileby, poblíž anglického města Nottinghamu. Má dcera je zde provdána. Logicky za Angličana. Je tedy regulérní naplaveninou. Jejich syn a můj vnuk na konci tohoto týdne oslaví své první narozeniny. Důležité však je, že on žádnou naplaveninou NENÍ. Možná se jí v budoucnu stane, ale zatím je plnohodnotný Brit. Tedy, abych byl přesný – Malý Velký Brit...

Právě hustě prší a blízká řeka Soar hrozí opustit své koryto. Mé holínky (stále ještě vlhké), zůstaly tisíce kilometrů daleko. Ne, tentokrát už nic nepodcením. Zajdu do shopu a s ustaraným výrazem profesionálního vodobijce si poručím: Gumboots, please!