Pozor, kýč!

Nevím už kde jsem tu větu četl, ale zadrápkovala se mi do paměti: "Výkřiky obdivu a úžasu pasažérů na palubě lodi proměnily růžový a zlatý východ slunce v kýč". Může být přírodní scenérie kýčem? Asi ne. Kýčem se možná stane po proměně ve zboží, ať už pohlednici, malbu či text... a jenom za podmínky účasti nějakého hýkajícího osla – dojatého či pobouřeného diváka.

Co se kýče týče, platí doporučení legendárního alchymisty Jeronýma Alessandra Scotty alias Honzy Skotáka "Co kdo snese". Císař Rudolf II. byl milovníkem umění a v jeho době ještě pojem "kýč" nebyl znám. Neodolatelní šviháci, co tehdy chtěli něco znamenat, nosili kabátec z brokátu, punčochy, "rajtky", na krku zřasené krajkové žabó a na hlavě napudrovanou paruku. Z dnešního pohledu regulérní kašpaři. Ale kromě pirátů neměl tehdy nikdo tetování ani piercing.

Nedávno jsem četl několik článků, zaměřených na problematiku kýče. Petr Staníček alias Pixy soudí, že kýč charakterizuje účel, pro který byl vytvořen, především snahou zalíbit se konzumentovi.  Přímočaře pojmenovává kýč jako pornografii estetiky. Jeho úvahy mají osvěžující logiku a dobře se čtou. Je však obtížné, ne-li nemožné, zkoumat motivace autora díla. "Pornografická estetika" se nevyskytuje jen ve výtvarnu, ale i v muzice, architektuře, odívání, účesech atd.

Pokud jde o muziku, pro mě je utrpením každé umcacá, čili to, čemu se říká dechovka. Plná taška Evy a Vaška na mě nezabírá. Ani Pivní pěna žoviálního strejce Jirky Bosáka, který z televizní obrazovky s připitomělým úsměvem podbízivě naléhá: "Objednejte si mě, budete se se mnou deset hodin skvěle bavit"... Jeho cílovou skupinou je větší než malé možství kmocháčků, kteří na "tom" ujíždějí. Co s nimi? Poučit? Převychovat? Zpopelnit? Ignorovat? Následovat? Inu, je to jejich "boj".

Též kýčoznalec Tomáš Vlček mě poučil, že kýč je nemoc nezodpovědného snění, náhražka, sebeuspokojení v iluzích a slasti. Dílo, v němž absentuje pravdivé sdělení i hodnota, jež umožňuje překročit sebe sama. No není to na facku? Ten chlap by měl blogovat, určitě by ho čekala oslnivá kariéra. Ale asi by na tak pokleslou činnost neměl čas. Je totiž ředitelem Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze. Chápu, že se musí vyjadřovat "na úrovni", tj. pokud možno nesrozumitelně.

Naznačil dokonce, že považuje za kýč klasika Járu da Cimrmana. Neřekl to sice narovinu, ale podivil se nad tím, jak nám "konvenuje". Prý vyhovuje našemu pohodlí a je plný  banalit. Napadá mě, jestli Švejk není něco podobného. Musí být umění nezbytně "vážné"? Jako tzv. "vážná hudba" je umění a populární jenom zábava pro ukrácení dlouhé chvíle. Neustále je nám předkládán prototyp umělce jako rozevlátého bohéma Gauguina, rozervance Beethovena či exhibicionistického excentrika Dalího.

Umanuté pokusy najít obecně platnou definici pro kýč, tlachání o přesahu, posunování vpřed, pravdivosti a nepoplatnosti díla, jsou na pendrek. A jakékoli autority, považující se za ombudsmany estetična, nemohou do problematiky vnést nic zásadního. Vezměte si bývalého rektora Akademie výtvarných umění a současného generálního ředitele Národní galerie prof. Milana Knížáka. Nezastírá své motivace, že chce svými díly šokovat. A zároveň s despektem hodnotí díla jiných. Nejvíc mu leží v žaludku akademický malíř Kristián Kodet.

Tož jukněte na obrazy Knížákovy, které se prodávají spíš jako suvenýry a Kodetovy práce. Podle Knížáka je Kristián Kodet obyčejný kýčař, mazal a žádný malíř. Je tomu opravdu tak? Těžko říct. Ostatně, mezi malířem pokojů a obrazů není až tak zásadní rozdíl. Oba chtějí jenom ozdobit stěnu. A vkus nelze sjednotit. Jistě jste sledovali alespoň jednu soutěž o nejkrásnější dívku. Vybrala porota tu, která byla vaší favoritkou? Pravděpodobně ne. Každý má totiž jiná kritéria a jiný vkus. Nic není absolutně krásné či totálně šeredné.

Takže bych to téma mohl shrnout. Neustálé, paranoidní, snahy vytvořit jakýsi univerzální "klíč k určování kýčů" jsou někdy podnětné, jindy úsměvné, ale logicky impotentní. Kýčovitost není vlastnost žádného objektu, ale subjektivní hodnotící postoj pozorovatele. Bez něj neexistuje ani umění ani kýč. To máte jako s pravdou, láskou, štěstím a podobnými abstraktny. Absolutně též neexistují. A myslím, že je to tak dobře...