Alkapoun

Zase jsem usnul vsedě. V této poloze na mě přichází spánek nečekaně – kdykoliv a kdekoliv. Spím ovšem nenápadně, dalo by se říci „disciplinovaně". Nechrápu, nemlaskám, hlava mi neklesá. Vypadám, jako bych byl „hluboce zamyšlený". Za tím účelem nosím tmavé brýle. Kvůli nim (podle toho slavného mafiána) a taky pro můj netečný vztah k ženám mi kolegové dali přezdívku Alkapoun.

Vedení našeho výzkumáku mě považuje za spolehlivého úředníka, jenž nehledí na nějakou tu hodinu navíc, položenou na oltář ústavu. Ve skutečnosti však obvykle konec pracovní doby ve své kanceláři zaspím...

Jak jsem už poznamenal, vsedě spím vždy seriózně. Horší je to ovšem s probuzením – pokaždé totiž nápadně škubnu hlavou. Nezasvěcený pozorovatel si musí myslet, že mám „tik". V zaměstnání si toho také všimli, avšak domnívali se, že jde o nervózu z dlouhodobého přepracování. Doporučili mi, abych „vypnul" a vzal si  dovolenou.

A právě tehdy se začal odvíjet příběh, který dokonale rozvrátil mou staromládeneckou pohodu a na jehož konci... ale ne, nebudu předbíhat. Tak tedy pěkně popořádku...

Toho osudného večera mne bezcílná procházka městem zavedla k malé vinárně. Nevím, který čert mi našeptal, abych zcela proti svým zvyklostem vstoupil. V intimním prostředí jsem pak usrkával své „dvědeci" červeného a spokojeně meditoval o tom, jak je mi dobře samotnému. Žádná ženská mě nepeskuje, nenutí abych se přezouval, abych s nadšením ve tváři konzumoval připálené večeře, abych jí kupoval drahé pozornosti, abych poslouchal její brebentění a protivný klapot střevíčků, abych...

Když si ke mně s předstíranou ostýchavostí přisedla, došlo mi tehdy jen to, že jsem zase usnul. Jistě považovala škubnutí hlavou za světácké pozvání k mému stolku. Další průběh večera si téměř nepamatuji. Opakovaná „dvědeci" mi vygumovala tento klíčový úsek života z paměti.

Události pak měly rychlý spád. Za týden byla nastěhovaná v mém bytě, za měsíc jsem se ženil. Začala neúnavně zvelebovat můj staromládenecký „svinčík", jak se poněkud netaktně vyjádřila. Netrvalo dlouho a já se úzkostlivě přezouval na rohožce, zásadně jsem bez její pomoci v bytě nic nenašel, kupoval jí nesmyslné a drahé cetky, udatně chválil připálené večeře, zkrátka... dělal jsem spoustu věcí, které mi ještě nedávno připadaly směšné. Přesvědčila mě, že všechno vlastně dělám rád, a já neměl čas ani sílu přemýšlet, je-li tomu opravdu tak.

Můj byt se rychle zaplňoval předměty, jejichž existence mě v minulosti nijak nezneklidňovala: tapety, záclony, záclonky, závěsy, koberce, koberečky, dečky... následovalo nové nádobí, nový lustr, nová křesla, nový nábytek a hlavně – stále nové a nové šaty.

Krátká projížďka rájem skončila a pokračovala napříč očistcem do manželského pekla. Koupit automobil mě zřejmě donutila proto, abychom se k vroucím kotlům přemístili co nejdříve. Byla den ze dne vynalézavější v metodách, jak mě co nejdokonaleji ponížit, zdeptat, zmučit, zničit... Jako v nějakém děsivém hororu se mi před očima měnila v příšeru. Dívala se na mne s neskrývaným odporem, z každého jejího slova ukapával jed pohrdání a nenávisti. Nechápal jsem proč. Ale bylo mi jasné, že tohle nemůžu dlouho vydržet bez trvalých následků na psychice...

Můj celkový stav byl natolik ubohý, že jsem se nechal donutit k návštěvě psychiatra. A tak jsme tedy jeli. Cestou mi cosi podrážděně vyčítala, ale já ji neposlouchal. Prostě jsem „vypnul"...

A pak se to stalo. Škubnutí hlavou při probuzení bylo tentokrát tak důkladné, že bych jistě prorazil čelem čelní sklo – kdyby tam v té chvíli nějaké bylo. Náraz do stromu byl strašný a zdemoloval především pravou stranu vozu.

Uplynuly už tři měsíce od oné tragické události. Jednalo se o politováníhodnou nehodu. Na silnici totiž byla nalezena skvrna od oleje. Havárii prý nebylo možné zabránit. No... já vím své a má žena rovněž. Ale nikomu nic nepoví. Nemá k tomu předpoklady. Leží dosud v nemocnici a zůstane už trvale ochrnutá. Nemůže mluvit a hýbat se, ale mozek prý funguje normálně. Je prostě dokonalá. Zítra si ji přivezu domů. Budu jí číst své poněkud děsivé literární práce. Už mám koupený pohodlný invalidní vozík. Za domem je rozlehlý park a já už se těším na dlouhé společné vycházky.

Zvolna dopisuji tento text, myslím na boží mlýny a pln optimizmu labužnicky naslouchám vlídnému tichu. Přes rukopis mé dosud poslední povídky leze ospalá moucha. Právě se zastavila na písmenu "o" v názvu "Alkapoun". Cítím, že se mi pomalu zavírají víčka, ale nebráním se – nebylo by to nic platné. Až se za chvilku proberu, moucha se určitě vyleká...

 

© aTeo 1990