N U D A

Inženýr Leopold Mlsný, jednatel bezvýznamné pražské obchodní společnosti, zařadil pátý rychlostní stupeň a rozladěně pohlédl na svou spolujezdkyni. Vraceli se z Hradce Králové zpět do Prahy. Sliboval si mnohé od této dvoudenní služební cesty, jejíhož účelu mohl snadno dosáhnout i prostřednictvím telefonu. Ve své padesátce však pocítil náhlý příliv druhé mízy a jeho o čtvrt století mladší podřízená se mu jevila jako vhodný objekt k realizaci velmi odvážných představ.

Včera večer se události začaly odvíjet docela slibně. Hned při první skleničce ve vinárně hotelu Černigov se dohodli, že si budou tykat. Avšak namlsaný Leopold špatně odhadl míru odolnosti slečny Mileny na alkohol a tak noc v hotelovém pokoji proběhla zcela mimo původní scénář. Důsledky nadměrného požití značkových lihovin byly zcela paralyzující. O dalším „prohloubení" vzájemného vztahu nemohlo být za daných okolností ani řeči. Nyní bezostyšně spala a ani fakt, že si položila hlavu na jeho rameno, nemohl mu být dostatečnou útěchou za zmařenou příležitost.

Nezodpovědná mladá dáma se zívajíc probudila a protáhla své pružné tělo. „Jsem hrozná, viďte, pane inže... vlastně Leopolde," rychle se opravila. „Normálně moc nepiju a tak... to takhle dopadlo." V pořádku," odtušil blahosklonně její šéf. „Neměl jsem vás... ehm, neměl jsem tě tolik nalejvat. Je to vlastně moje vina," dodal velkoryse. „No právě," našpulila ústa Milena Povolná.  „A nevracíme se nějak moc brzy? Mohla bych tě pozvat k sobě... na kafe," navrhla mnohoslibně. Leopold si vychutnal okamžik příznivého obratu ve vývoji událostí, zapnul autorádio a s přesně odměřeným zaváháním řekl: „Noó, to zní docela lákavě." Chvíli mlčeli a naslouchali hlasu zpěváka, který naléhavě tvrdil, že mají tisíc důvodů skočit a všechno otočit napořád...

Poté se nečekaně drze ozvala slečna Milena. „Taky je ti takový vedro, starouši? Za chvíli jsme v Poděbradech a tam je bezva koupaliště." „To si dovolila dost," uvažoval Leopold a zlomyslně si vybavil, jak dvěma prsty neobratně klofe do klávesnice u počítače. Částečně jej usmířila až představa jejího zadečku, roztomile rozcáplého na otočné židli. „Vždyť nemáme plavky," namítl realisticky. Vzpomněl si, kolik s manželkou naběhal kilometrů, než za hříšné peníze získala dva kousíčky látky, které by snadno ukryl v dlani. „Nevadí, plavky nebudeme potřebovat," mrkla čtverácky Milena. „Je tam taky nuda-pláž." „No to snad nemyslíš vážně," zaprotestoval a představil si své dobře živené, sluncem a sportem nedotčené tělo mezi opálenými atlety s vyrýsovanými břišními svaly, klenutými hrudníky a ... bůhvíčím ještě! „A proč ne?" otázala se nechápavě. „Nikdo nás tam přece nezná... nesmíš bejt takovej suchar, starouši!" zapíchla do něj zamračeně ukazovák. Zpěvák taky přitvrdil a prohlásil: „... ty vole to se může stát, že i ty se začneš kácet..."

„No tak dobrá, vždyť vlastně o nic nejde," snažil se ubezpečit sám sebe, ale mimoděk snížil rychlost, neboť z mlžného oparu v dálce se již vyloupla charakteristická kopule poděbradského zámku. Zanedlouho je poutač u silnice přesvědčoval, že na srdce jsou nejlepší právě Poděbrady. Projeli centrem města a za mostem přes Labe odbočili na rozlehlé parkoviště poblíž koupaliště s honosným názvem „Jezero". Cestou k vodě Leopolda postupně opouštěly poslední zbytky odhodlání. Uvažoval, je-li ještě nějaká šance, jak odvrátit neodvratitelné. Milena si nechala střevíčky v autě a teď vesele cupitala po jeho boku. Museli projít konvenční pláží, kde se povalovala mastná těla s řádně zakrytými choulostivými místy. Sotva vkročili do oploceného prostoru, vyhrazeného nositelům pokroku, Milena si nedočkavě svlékla triko a s obnaženými ňadry důstojně klopýtala napříč pláží.

Než si Leopold stačil zout boty na místě, jež jeho společnice shledala dostatečně výstavným, byla ona již svlečená a provokativně čekala, až i její šéf shodí poslední nános civilizace. Nebylo mu nejlépe pod kritickým pohledem, kterým hodnotila jeho poněkud ochablé proporce. Jak rád by se teď potil a rozčiloval ve své kanceláři, chráněn krunýřem několika vrstev látky...„Tak jdeme, ne?" vykročila suverénně k vodě. Vydal se za ní a připadal si jako hlemýžď, surově připravený o ulitu. Ponořen ve vodě se sice trochu vzpamatoval, ale pocit trapnosti jej neopustil. „Bezva, starouši, viď?" smála se hlučně Milena a znenadání se mu pověsila na krk. Kdyby byli v soukromí a ne pod dohledem znuděných nudistů, nemusel by dlouho přemýšlet, co má dělat. Ale tady? Nevěděl, zda a kde ji má uchopit a tak jen bezradně stál a opakoval: „Neblbni, tak neblbni přece. Vždyť se po nás koukají!" „No a co... Ty seš opravdu suchar," prskla otráveně a odplavala směrem od něho na volnou hladinu.

Když utýraný Leopold absolvoval potupný návrat k nekonečně vzdálené hromádce svršků, lehl si na břicho a předstíral nezájem o své okolí. Poblíž ležel osamělý muž přibližně v jeho věku. Četl knihu, avšak stránky neobracel. Opodál stál v lehkém záklonu opálený mladík. Zavěšen do tmavých brýlí vypadal jako dozorce z amerického filmu. Sledoval nadmíru vyvinutou dívku, ležící na zádech v poloze, která by se jistě dobře uplatnila v hanbatých obrázkových časopisech pro pány...

Leopold sebou trhl, když mu jeho podřízená drze odcákla vodu na záda.. Posadila se do písku a prsty si nedbale pročesávala mokré vlasy. Intimní detaily jejího těla, po němž toužil včera v příšeří hotelového pokoje, ztratily pro něj kouzlo zakázaného ovoce. Nebylo co dobývat a nebylo co řešit. Kromě okamžitého ústupu. „Pojedeme," oznámil tónem nepřipouštějícím námitky. „Snad jsi chtěl říct – utečeme?!" kousavě opáčila a bez dalších řečí se rychle oblékla. Ani tentokrát jí nestačil, přestože neměl v úmyslu prodlévat zde ani o zlomek vteřiny déle, než bylo nezbytně nutné.

Cestou na parkoviště trapně líčil veselou příhodu z rodinné dovolené a sám cítil, že by měl raději mlčet. Druhá míza pro tuto chvíli přerušila svůj koloběh v jeho žilách... Až do Prahy nikdo z nich nepromluvil. Když zastavil služební vůz před jejím domem, zeptala se formálně a téměř ironicky, jestli si u ní chce dát TO kafe. Unaveně se pokusil usmát a zavrtěl hlavou. „Snad až někdy příště, Milenko." Věděl, že žádné příště už nebude.

*   *   *

„Tak jak bylo na služební cestě?" vlídně se Leopolda zeptala jeho manželka, pokládajíc před něj talíř s večeří a orosenou láhev piva. „Ále, tohleto vandrování už pro mě není," huhlal s plnými ústy. „Vedro, že by člověk sotva snesl plavky." A po chvíli soustředěného žvýkání ještě dodal:  „Jinak jako obyčejně. Prostě  n u d a ... "