Test stability

Snižování byrokracie... Kolik takových projektů odpočívá na samých dnech úředních zásuvek s nápisem Requiescat in Pace? Je celkem logické, že kapři si vlastní rybník nevypustí. Vždyť antibyrokratická tažení navrhují samotní byrokrati! Tuto evidentní schizofrenii jsem se pokusil vtělit do následujícího textu...

Nesměle klepu na dveře své kanceláře. Slyším se zevnitř podrážděně štěknout: „Nooó?!" A jé, to mám zase náladu, vybral jsem si opravdu vhodný okamžik, abych se navštívil. Vstupuji a vidím opět ten starý známý, stereotypní obraz: sedím důležitě za svým rozlehlým pracovním stolem, listuji v jakýchsi výkazech a předstírám, že jsem touto činností velmi zaneprázdněn, takže jakékoliv vyrušování je krajně nežádoucí. Já tady, já tam... Játady versus Játam.

Uctivě Játama zdravím a se servilním úsměvem trpělivě čekám, až se na mě jako obvykle utrhne: „Co je zasééé?!" Stalo se a já obřadně kladu na dokonale vyleštěnou desku stolu objemný materiál s mým návrhem a překotně vysvětluji základní myšlenky. Vidím, jak Játam netrpělivě bubnuje kostnatými prsty do desek a aniž do nich nahlédne, významně je postrčí až na nejvzdálenější okraj pracovní plochy. Zřejmě se chystá rázně ukončit můj monolog. Dává mi ještě krátkou šanci pochopit, že bych měl toto podminované území urychleně opustit. Já však okázale nechápu a neodcházím. Naopak – sebevědomě otevírám desky a vyjímám z nich poslední stránku, jež shrnuje a korunuje mou geniální práci. Játam je tak neočekávanou drzostí zaskočen a dočasně paralyzován. Využívám tedy výhody z překvapení a nastupuji k útoku. Než se vzpamatuje, má výsledky analýzy téměř v obličeji. Podařilo se! I když ještě chvíli váhá, nakonec přece jen štítivě uchopí dvěma prsty podávaný list papíru a s výrazem nejvyššího opovržení začíná číst „ad římská jedna".

Játady pozorně Játama sleduji a raději nenápadně couvám do bezpečné vzdálenosti, neboť mi neuniklo, že rychle a nebezpečně mění barvy v obličeji. Je nepochybné, že za okamžik vybuchne... Ano, právě neřízeně exploduje a křičí: „Co je tohle zase za pitomost?! No to se mi snad jenom zdá?! Nakonec jsem já tady (huláká Játam) asi zbytečný! To je... to je... atentát... a t e n t á t !" Je zřejmé, že audience je u konce. Dovedu do nejmenších detailů odhadnout, co bude následovat. Nemýlím se, následuje. V příštím okamžiku jsem zahrnut nevybíravými nadávkami a neurvale vyhozen z kanceláře. Z MÉ vlastní kanceláře! Já tady, On tam... tedy Játam... i tady... sakra, poněkud zmatené, že? Za mnou letí i můj projekt. Jen malou chvilku opisuje ladnou křivku vcelku. Pak se jednotlivé listy osamostatňují a volí rozdílné dráhy letu, aby dopadly v nepravděpodobně širokém rozptylu. Pečlivě sbírám stránku za stránkou – jako poslední titulní list s hrdým názvem mé práce:

NÁVRH RACIONALIZACE ADMINISTRATIVNÍCH PRACÍ ODDĚLENÍ STÍŽNOSTÍ ÚSTŘEDNÍ LAMPÁRNY S VYUŽITÍM VÝPOČETNÍ TECHNIKY PRO  AUTOMATIZOVANÉ PROVÁDĚNÍ ZAMÍTACÍHO ŘÍZENÍ A HROMADNÉ ZPRACOVÁNÍ ZAMÍTAVÝCH STANOVISEK STĚŽOVATELŮM S PŘIHLÉDNUTÍM K INDIVIDUÁLNÍM CHARAKTERISTIKÁM PACHATELŮ STÍŽNOSTÍ A POLITICKÝM ASPEKTŮM PROBLEMATIKY Z HLEDISKA VOLEBNÍCH PREFERENCÍ A ZACHOVÁNÍ SOCIÁLNÍHO SMÍRU.

Jsem sám se sebou spokojen. Opět mě zaplavila jistota, že JÁ tady rozhodně NIKDY nebudu postižen důsledky žádných organizačních změn. Paranoidní tlaky na snižování počtu úředníků se rozhodně mne týkat nebudou. Vždyť má funkce je důležitá a potřebná. Já tady i tam jsem prostě nenahraditelný, neodvolatelný a proč to neříci na rovinu...
n e z n i č i t e l n ý !

© aTeo 1991